Svým vzhledem nás uchvátil centrální masiv Berchtesgadenských Alp, a proto hned jak se otevřely hranice po 1. vlně pandemie, jsme vyrazili směr národní park Berchtesgaden v Německu.
V národním parku se toho dá navštívit plno, ale jelikož nejsme jenom insta cestovatelé, tak jsme se rozhodli pro dvoudenní výšlap na Watzmann s celkovou délkou trasy asi 20km a 2100m převýšením a moji první feratu v plné polní výbavě, no co vám budu … takhle jsem předtím nikam nelezla a ani jsem si to nedokázala představit – prostě velkej kopec ne 😀
Výchozím bodem pro nás bylo parkoviště Wimbachbrücke, kde jsme nechali auto. Před výšlapem nezapomenout zaplatit parkovné cca 3E na 24h, vemte si hodně mincí, nikde nám to nebralo karty, měničky mincí byly mimo provoz, nebo si složitě můžete postahovat nějaké aplikace a zaplatit přes ně.
Z parkoviště pak už jen šlapete stále vzhůru po značené cestě č.411, cestou procházíte přes dvě pastviny skotu ohraničené elektrickým ohradníkem a přes dvě chatky, kde si můžete dát pivo nebo jiné občerstvení.
Pro lidi jako my, kteří nejsou žádní každovíkendoví horalové, co zdolávají 4tisícovky jako nic, je ideální možnost přespat cca v pulce na Watzmannhausu, ke kterému jsme došli vycházkovým tempem cca 3 hodiny.
Jelikož některá epidemická opatření stále platila, cestu nám ztížilo to, že jsme si museli s sebou táhnout nahoru spacáky a vložky do spacáku. Takže jsem celý batoh měla narvaný spacákem, vložkou do spacáku, horolezeckým sedákem s brzdou, vodou, sušeným masem, oříšky, osobní hygienou, bundou a helmou. Spaní na Watzmannhausu stálo na osobu 28E ( s alpenverein máte slevu :)), doplní vám vodu zdarma, takže nemusíte tahat 4l nahoru. Spaní ve společných pokojích na horské chatě byla taky moje premiéra, ze které jsme kvůli mému špatnému spánku měla docela hrůzu, takže doporučuji špunty do uší a škrabošku, ale naštěstí kolem pul 10 večerní už všichni spali.
Budík zvonil ve 4:45 a my byli mezi prvními, kdo odcházel. Naštěstí jsme mohli spacáky a vložky do spacáků nechat v sušárně, což byla docela úleva, že se s tím nemusíme tahat nahoru. Východ slunce byl fenomenální, v údolí se držela oblačnost … no dokonalý. Pak už jen stoupání a stoupání, navléknutí sedáku, nasazení helm a začátek dlouhé feraty s náročností sice pouze A/B a B, ale její značná délka a vedení po úzkém vzdušném skalnatém hřebeni, kde kolikrát ani není lano, z ní dělá pořádnou túru, ke které je nutné přistupovat s respektem. Celá hřebenová ferata může zabrat až 7-8hodin a převýšení až přes 1000 m. Takže vstávání brzo se vyplatí.
Po cca 6 hodinách jsme dosáhli vrcholu Mittelspitze 2713 m n. m. Provoz nahoře začal houstnout, začaly se občas před složitějšími úseky tvořit fronty a začalo se objevovat plno běžců nalehko, kteří se ráno rozhodli, že si jen tak vyběhnou na vrchol v adidaskách, šortkách a tričku 😀 Celou hřebenovku jsme nedali a kousek za vrcholem jsme se pomalu začali vracet dolů. Mraky, které se cestou nahoru zastavily o hřeben horského masivu, se rozpustily a my scházeli dolů s výhledem na jezero Konigssee.
Na Watzmann se chci ještě určitě vrátit a projít si celou hřebenovku, ale abych byla upřímná, byla jsem srab, štvaly mě fronty lidí, kteří se za mnou i přede mnou štosovaly, úseky, kde pod vámi byla 2000metrová propast a žádná úchytná lana. Chce to mít trochu zkušenosti a pro začátek si zvolit třeba jen tu kratší cestu na vrchol a zpět 🙂
